| rdfs:comment
| - Dušičky je svátek připomínaný 2. listopadu, který, pokud připadne na pracovní den, vůbec svátkem není. Oficiálně se jmenuje Památka zesnulých. Ačkoliv jsou Dušičky řádně uvedeny v kalendáři, není možné je udělit jako osobní jméno, takže nehrozí, že byste se v tramvaji potkali s Dušičkou Novákovou a v hospodě zasedli k jednomu stolu s Památkou zesnulých Kratochvílovou. Místo toho si v tento den a v podobně pochmurné dny kolem (např. 28. října) máme připomínat naši vlastní smrtelnost a s vděčností vzpomínat na naše zemřelé předky a přátele (zejména ty, kteří nám odkázali peníze, zlato, nemovitosti apod.) a navštěvovat je na hřbitovech, krchovech, v kolumbáriích, v kryptách, kostnicích, mauzoleích, hrobkách či na rozptylových loučkách. Na rozdíl od Mexika se u nás k tomuto datu neprodávají ko
|
| abstract
| - Dušičky je svátek připomínaný 2. listopadu, který, pokud připadne na pracovní den, vůbec svátkem není. Oficiálně se jmenuje Památka zesnulých. Ačkoliv jsou Dušičky řádně uvedeny v kalendáři, není možné je udělit jako osobní jméno, takže nehrozí, že byste se v tramvaji potkali s Dušičkou Novákovou a v hospodě zasedli k jednomu stolu s Památkou zesnulých Kratochvílovou. Místo toho si v tento den a v podobně pochmurné dny kolem (např. 28. října) máme připomínat naši vlastní smrtelnost a s vděčností vzpomínat na naše zemřelé předky a přátele (zejména ty, kteří nám odkázali peníze, zlato, nemovitosti apod.) a navštěvovat je na hřbitovech, krchovech, v kolumbáriích, v kryptách, kostnicích, mauzoleích, hrobkách či na rozptylových loučkách. Na rozdíl od Mexika se u nás k tomuto datu neprodávají kostlivci z marcipánu, takže dětem můžeme koupit pouze rakvičku a věneček. [[Soubor:Olsana20.jpg|thumb|250px|Zde leží Baloun.]] Každý správný Pražák, tedy pokud není náplava z Moravy, má nejméně tři generace svých předků pohřbené na Olšanech (pozn: nominativ a akuzativ jejich názvu je v pražštině zásadně Olšana). Vypravme se tedy na Olšana. Olšana jsou nejhřbitovatější z českých hřbitovů, připusťme však skromně, že na slavné nekropole vídeňské či pařížské nemají. Nezbytným vybavením pro každého, kdo chce projít jejich branou, jsou mapa nebo GPS (bez záruky, neozkoušeno, zda tam vůbec funguje), zásoby jídla na dva dny, placatka rumu, sirky, svíčky a smeták. Babička (žijící) mi naštěstí vlastnoručně nakreslila plánek, jak najít náš hrob. Můžeme se tedy vypravit do nitra hřbitova, s jistou nadějí, že ho najdeme. Ten, kdo kdysi navrhoval vedení cestiček na hřbitově, to zjevně učinil důsledně podle teorie křivých přímek. Orientaci nám však usnadňuje pečlivě propracované číslování jednotlivých oddělení. Kdysi byly očíslovány i jednotlivé hroby, tabulky s čísly však už většinou dávno zrezivěly, nebo je někdo ukradl. Navíc, stejně bychom si správné číslo nezapamatovali. Je jen otázkou, zda si čísla pamatuje správa hřbitova, nebo zda hrozí, že nám naše příbuzné pohřbí někam úplně jinam. Cestou obdivujeme honosné hrobky kolotočářů s nevkusnými umělými květinami. Tady na této cestičce bychom mohli odbočit... tady někde by to, sakra, mělo být. Ježto je listopad, jsou hroby zasypané masami odpadu ze stromů. Na místě, kde bychom očekávali náš hrob, začneme odhrabávat listí... není to on. Nezbývá, než se vrátit na začátek a hledat znovu. Přitom se ještě můžeme stát terčem pozornosti hlídky Městské policie, která nás bude podezírat, že zde chceme krást kovy. Na pátý pokus objevíme ten správný hrob – předtím jsme kolem aspoň desetkrát prošli a nevšimli si ho, protože jsme si mysleli, že ho označuje železný kříž a ejhle, on tam je kamenný náhrobek. Uvědomíme si, jak snadno mohlo vzniknout rčení, že někdo pláče na cizím hrobě. U našeho hrobu totiž pláče paní Valerie S., vdova po poštovním úředníkovi, že již týden hledá hrob svého manžela a že je jí zima. Nabídneme jí hlt kořalky a odkážeme jí na naprotiležící hrob. (Je dobré znát i své sousedy na hřbitově.) Pečlivě ometeme spadané listí z našeho hrobu, nejlepší je nahrnout ho na sousední. Dalším úkonem je zapálení svíčky. Ježto dvířka lucerny na náhrobku jsou beznadějně zarezlá, musíme světýlko volně položit na hrob a doufat, že ho nesfoukne první poryv větru. Při troše štěstí se nám povede nezapálit květinovou výzdobu. Trochu víc štěstí potřebujeme, abychom si nepopálili prsty od kovového krytu svíčky. Odměnou je nám pocit, že naši zemřelí, až o půlnoci půjdou na procházku, budou spokojeni, že jim na hrobě svítí a budou se moci vytahovat před svými sousedy, kterým nikdo nerozsvítil. Hřbitov o Dušičkách svítí všemi barvami, převažuje červená, méně časté jsou žluté, zelené, modré, fialové a ultrafialové lucerny. Na některých hrobech vidíme vedle sebe červené a zelené světlo, podobně jako jsou označeny vjezdy do přístavů. To jistě duchům zemřelých velmi usnadňuje návrat do hrobu, nehrozí jim pak, že narazí na nějakou vázu. Teď ještě najít hroby dalšího příbuzenstva. To se nám do zavírací hodiny hřbitova nepodařilo. Naštěstí všichni, kterým se nedaří najít hroby svých blízkých, mají možnost položit připravené svíčky a květiny k hlavnímu kříži uprostřed hřbitova. To je nyní osa světa. Ani v takovém případě nemáme vyhráno: Ještě musíme najít cestu ven ze hřbitova. To je o to těžší, že o Dušičkách se brzy stmívá a již nemáme žádný zdroj světla, neboť svíčky jsme nechali na hrobech. Zjišťujeme, že světelná výzdoba pohřebiště je nerovnoměrná, v nejstarší části hřbitova, která je nejblíže východu, nejsou žádné svíčky, neboť i pozůstalí po zde pohřebných jsou již dávno mezi mrtvými. Na hřbitově je záhy již taková tma, že nám hrozí nebezpečí, že se staneme obětí (popřípadě pachatelem) násilného trestného činu.
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)