| abstract
| - Fráňa se narodil 19. října 1910 v Sobotce. (Poznámka: Podle důvěryhodných zdrojů byla 19. října 1910 středa.) Později se přestěhoval s rodinou do Písku. Toto město si velmi oblíbil. Odehrává se tam většina jeho románů, básní a dramat. Čas od času se vždycky najde nějaký spisovatel, který si nějaké město oblíbí a všechna jeho díla se tam odehrávají a opravdoví domorodci spisovatele nemají rádi, protože je v knihách popsal špatně. Takhle Cimrman psal o Liptákovu, Poláček o Rychnově nad Kněžnou, Kafka o Praze a Giordano Brno o Brně. Fráňa celý život toužil obeplout Pacifik. Proto se domníváme, že byl velký pacifista. Jelikož mu v tom bránila vojna, kterou mu za trest o rok prodloužili, beztak to bylo kvůli anarchii, byl i zavilý antimilitarista. V roce 1914, když měl jít do války „für Gott, Kaiser und Vaterland“ (pro Boha, císaře a vlast), na truc onemocněl, aby nemusel. Po vojně začal studovat práva. Dostal se na hranu Standy Kostky Neumanna (to je ten herec, co hraje v Kostičkách Kostkáče). Ten ho zkazil. Kvůli němu se Fráňa dostal do vězení. Ve vězení jich bylo třicet šest, desertéři, zloději. Bylo jim tam zima. Třicet pět jich dralo peří, jenom Fráňa peří nedral, ale kazil si oči čtením. Bolívala ho hlava. Nejhorší na tom bylo, že kamarádi jdoucí z hospody mu chodívali pod okno zpívat ,,Rudý prapor". To se to pak píšou básně, když máte takový zážitky, že je to na celou báseň. Jednou Fráňovi vojanští páni píšou psaní, že dvanáctého ráno on musí rukovat, oh, rukovat. Voják je voják, musí bojovat a vzít si na mušku třeba vlastní srdce své, oh, srdce své. Tím chtěl Fráňa říct, že poměry v armádě jsou tak špatné, že voják musí dělat i to, co nechce: jít na vojnu, pomašírovat, zpívat si, jít tam, jít zpátky, jít tam s rukou takle, běhat, dokonce i střílet a v neposlední řadě taky zabíjet. Někomu to nevadí, třeba řezníci se tím živí, ale Fráňovi se to nelíbí, tak to napsal do básničky. thumb|Hrob Fráni Šrámka Přestože čtyřletý pan JUDr. Fanoušek naschvál onemocněl, aby nemusel do války, rakouská tajná policie tento chabý trik prokoukla. Zároveň se simulováním si Fráňa zfalšoval doklady, aby vypadal mladší a nemusel na frontu. Prošlo by mu to, kdyby to nepřehnal. Třicetiletý právník ze sebe udělal čtyřletého předškoláka. To mu už ale vůbec nezblajzli, podmazával, jak to šlo, odmlouval jako malé dítě, které nechce UHO. Bohužel na takové výmluvy, kterými by přesvědčil dnešního policistu, c. k. policie byla zvyklá. Byl poslán doporučeně na jižní frontu. Ve čtyřech letech byl jednoznačně nejmladším vojákem první světové války. Škoda, že už nežije. Dnes by byl slavný předposlední veterán z první světové války. Víte, že další je britský voják žijící v Austrálii. Francouzští veteráni se dnešních dnů nedožili, protože zahynuli po nevyhnutelné svatbě, které se pro nedostatek mužů po válce nikdo nevyhnul. Dokonce i vrcholní politici, prezidenti, premiéři a jedna Kanzlerin se při přehlídkách a kladení věnců starali, jestli jim není zima, dokud jich ještě pár bylo. Ruští vojáci se uchlastali (přesněji bílé zabili rudí a rudí se uchlastali). Jediný britský voják, kterému se před svatbou podařilo utéci do Austrálie, se dožil dneška. Veteránů armád, které první světovou válku prohrály, je celkem dost, zvláště stodesetiletých Italů, kteří každý den pijí víno Breganze, jedí olivový olej Bertolli, čerstvé tuňáky Baliccio nebo těstoviny Riscosa. Který produkt přesně jim zaručil dlouhověkost vám řeknou až za týden, až podepíšou smlouvu. Nikdo z nich se ale nechlubí, že válku prohrál. Proto jsou, jako by nebyli. Ani po válce Šrámek nepřehodnotil svoje antimilitaristické a pacifistické názory. Pravděpodobně pracoval jako právník a psal. Během druhé světové války mu vojanští páni psaní neposlali. Na protest proti nacismu, okupaci a válce Fráňa nevycházel ven kromě cest do hospody, do obchodu, na procházky zásadně v době zákazu vycházení, do práce a jinam, když bylo potřeba. Jelikož o tomto protestu Šrámek nikomu neřekl, prošlo mu to. Po válce se s tím rád chlubil. Po druhé světové válce se stal i komunistou. Proto byl národním umělcem. Zemřel v klidu v roce 1983 ve věku 73 let + to, co si zapomněl vrátit, když si zfalšoval doklady. Na jeho hrobě je epitaf Jiřího Weigla. Zní takto: „Vpomínáme“. Tento epitaf geniálně a stručně informuje o zesnulé osobě.
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)