| rdfs:comment
| - Tento článek pojednává o včelařském mistru, panu Urpo Tuula. Ten včelaří v podmínkách, kde by to málo kdo očekával: za severním polárním kruhem, nedaleko jezera Paatari, ve vesnici Leppioja[1]. Sám pan Tuula si pochvaluje nízkou zavčelenost i zavčelařenost svého okolí. Jak sám říká, nejbližší včelař, který stojí za zmínku, včelaří 800 km jižně. Zde ve svém okolí je zcela sám. Úly má postaveny volně, aniž by měl strach z krádeže. Stejně tak si pochvaluje nízkou, ba nulovou, rojivost svých včelstev.
|
| abstract
| - Tento článek pojednává o včelařském mistru, panu Urpo Tuula. Ten včelaří v podmínkách, kde by to málo kdo očekával: za severním polárním kruhem, nedaleko jezera Paatari, ve vesnici Leppioja[1]. Sám pan Tuula si pochvaluje nízkou zavčelenost i zavčelařenost svého okolí. Jak sám říká, nejbližší včelař, který stojí za zmínku, včelaří 800 km jižně. Zde ve svém okolí je zcela sám. Úly má postaveny volně, aniž by měl strach z krádeže. Stejně tak si pochvaluje nízkou, ba nulovou, rojivost svých včelstev. Stejně jako je nezvyklé místo včelaření, je neobvyklý i způsob, jak se ke včelaření dostal. Jeho děd, Rootu Kukka, totiž v 50. létech minulého století studoval v České republice, v Praze. Zde se seznámil se spolužákem, později inženýrem Odvážným z Prahy, který byl již v té době zarytým propagátorem silně uteplených polystyrenových nástavkových úlů. Jeho nadšení bylo tak nakažlivé, že ke včelaření zlákal i svého spolužáka z dalekého Laponska. Tím nebyl nikdo jiný než - pan Rootu Kukka. Ten si ze studií ze vzdáleného Československa přivezl nejen titul inženýra – agronoma, ale též několik nástavkových úlů se včelami. Brzy seznal, že ke včelaření za severním polárním kruhem nepotřebuje více nástavků než pouze jeden. I tak se ale jeho včelařská farma utěšeně rozrůstala až na stav 20 včelstev. Zlom nastal jednoho dne, kdy na sněhové pláni nenašel bílé polystyrenové úly. To ho vedlo k zamyšlení jak dále. Po delším uvažování zjistil, že nejlépe by vyhovovala dutina severské smuteční vrby, vhodně přitesaná do tvaru prosté bedny (kterou nazval Puinen Kori. Těžko přeložitelný místní výraz, přibližně asi "dřevěný koš"). To se mu plně osvědčilo a další úly tohoto tvaru a barvy již vždy bez problémů na sněhu nalezl. Pak ovšem přišla tragédie, když na včelnici překvapil lední medvědici se dvěma medvíďaty, kteří byli lační sladkého obsahu úlu. Toto setkání bylo pro pana Rootu Kukky osudné. Bylo otázkou, co se včelstvy dále. To se brzy vyřešilo tím, že včelstva převzal vnuk Urpo Tuula. Stejně jako děd je zaníceným včelařem. Se včelstvy dokonce kočuje, ale i tak, jak sám říká, musí 11 měsíců v roce včelstva přikrmovat. Pokud mu něco působí vrásky, pak je to odběr zimní měli. Jednak je problém při celoročním spadu měli sehnat kelímek od jogurtu příslušné velikosti a druhým problémem je skutečnost, že ZO v níž je pan Tuula registrován, je vzdálena 360 km, až ve městě Rovaniemi. To znamená, že i při nejrychlejším spojení, což jsou sáně tažené sobem, stráví na cestě k odevzdání vzorků a zpět 4, někdy i 6 dní. Ale jak s úsměvem podotýká, není kam spěchat. Přesto zvažuje přeregistraci do sousedního Norska. Mimo to, že odebírá místní včelařský časopis Talvi Nippu (Zimní chomáč), si rád čte i v českém svazovém časopise Včelařství, které mu do Laponska stále zasílá přítel ing. Odvážný. I když, jak připouští, stalo se mu čtení málem osudným. To když se, ovlivněn Kalendáriem, pustil do drátkování rámečků a neuvědomil si, že večer ve zdejších zeměpisných šířkách trvá od 4. listopadu do 11. března. Po 106 hodinách padl vyčerpáním. Avšak brzy se uzdravil. Jen už ví, že strávit večer přípravnými pracemi na novou včelařskou sezonu má jiný význam v Laponsku, než kupříkladu v Horních Měcholupech. Také přidává úsměvnou příhodu, když odjíždějíc kočovat se včelstvy, slíbil ženě, že se vrátí do soumraku a skutečně – přijel za 3 měsíce. Pan Tuula je příkladem pro všechny škarohlídy, kteří by chtěli tvrdit, že v podmínkách severního Finska není možné úspěšně včelařit. Jak říká, za celý svůj život nevytočil ani kilo medu, ale včelařina je pro něj víc než jen nádherným koníčkem. Vážení přátelé. Tento článek by takřka jistě upadl v zapomnění. Avšak ve světle posledních události, zejména díky článku ve štvavém plátku Lihové nohy-ny, se neodbytně vkrádá myšlenka, zda Pacholíkova Methoda[2] není jen sprostou napodobeninou a dřevěná košnice drzým plagiátem. Podařilo se nám, při náhodném průletu komunikačního satelitu, spojit s panem Tuulou. Ten byl naším sdělením o obsahu stránek nemamevcely.cz[3] nemile překvapen. Po týdnu nám e-mailem sdělil, že již podnikl první právní kroky a učinil oznámení na drážní správní úřad v Kemijärvi. Uvidíme, jak se celá kausa dále bude vyvíjet.
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)